Anthropic v pondělí potvrdil, že do textů generovaných Claudem vkládá neviditelný watermark. Týká se to modelů vydaných od 2. srpna, platí to celosvětově, u souborů firma použila standard C2PA. Značka přežije kopírování a vkládání a podle Anthropicu i část úprav. Nejzajímavější věta z celého oznámení je ale tahle: značka ukazuje, že se Claude na textu podílel, ne že ho napsal. Stopu po sobě nechá i vyžádaná korektura jednoho odstavce.
Tím je podle mě spor o označování AI obsahu rozhodnutý dřív, než pořádně začal. Watermark je detektor dotyku. A dotyk se dneska u odborného textu nedá odlišit od autorství žádnou technikou, protože spoluautorství není stav zapnuto/vypnuto, ale spektrum s deseti stupni. Podotýkám, že Evropská komise to zřejmě tak myslí a nic víc si nenárokuje: cílem je upozornit, že se na textu podílela AI, ne určit, kdo je autor. Jenže čtenář si štítek přečte jako soud o autorství, a s tím se dá pracovat jen jedním způsobem. Ukázat mu, jak ta spolupráce vypadá.
Na Vibecoding.cz mám v patičce přiznáno, že obsah spoluvytváří umělá inteligence. Tak se pojďme podívat, co ta věta ve skutečnosti znamená.
Jak vzniká jeden článek
Zrovna teď píšu text o nových modelech Meta. Většinu podkladů mi připraví Hypata. Projde moje starší články, vytáhne, co jsem o těch modelech psal dřív, a přidá, co se od té doby změnilo, včetně přejmenování řady Llama na Muse a odchodu Yanna LeCuna.
Hypata je moje nadstavba nad Clauda s přístupem k mým archivům. Kdokoliv jiný může použít holý model, jen nedostane moje data.
Tohle všechno bych zvládl sám. Články jsem psal já, pamatuju si je. Jenže Hypata si pamatuje přesná data a souvislosti líp než já a udělá to za tři minuty místo za hodinu. Kdybych ji neměl, sedím u DuckDuckGo a dělám totéž pomaleji.
Faktickou kostru článku si stavím sám. Já určím, že rekapitulujeme rok vývoje modelů Meta od Llamy 4 přes LeCunův odchod až po akvizici a jejího čínského šéfa, jehož jméno neumím napsat. Je to jako diktovat zadání seniornímu kolegovi s encyklopedickou pamětí. Řeknu, kam chci článek dovést, on přinese námitky a data.
Docela často se stane, že mi ta data tezi rozbijí. Nedávno jsem do volebního materiálu pro komunální volby v Brandýse chtěl použít úsloví “noclehárna Prahy”. Zní to samozřejmě, mezi Brandýsany to úsloví žije. Čísla o dojížďce ale ukázala rozpor: do města jezdí za prací téměř stejně lidí, než z něj do Prahy odjíždí. Málem jsem to napsal bezděčně, protože to všichni říkají. Tohle je ta část práce, kterou AI dělá důsledněji než já.
Druhá věc jsou technické vsuvky. Zpravodajství z mobilních sítí bych bez Hypaty nedělal vůbec. Když vyjde nová funkcionalita v release 3GPP, musíte přesně vyjmenovat frekvenční bloky, modulaci a konfiguraci. Nikdo ze čtenářů nebude navrhovat telefon a přesná čísla si nezapamatuje. Když je ale máte špatně, článek ztratí hodnotu, i když jeho vyznění sedí. Dřív jsem kvůli tomu stahoval dokumenty z FTP 3GPP.org a hledal v nich. Dneska mi tenhle skelet připraví Hypata a já ho obaluju masíčkem, tedy tím výkladem, kvůli kterému lidé na moje články chodí.
Namítnete, že AI halucinuje. “Halucinuje” i Google (byť to technicky není stejné). Vyhodí vám dokument, ve kterém ta informace z nějakého důvodu není pravdivá, nebo zkrátí citaci tak, že z náhledu vyhledávače pochopíte pravý opak. Vaše seniorní zkušenost vás někdy zachrání, jindy ne. Rozdíl mezi oběma nástroji je v rychlosti, ne v důvěryhodnosti.
Na konci nechám model projít celý článek. Kontroluje logické mezery, rozpory mezi jednotlivými fakty a celkovým vyzněním, a taky napadnutelnost, včetně té právní. Po článku o blackoutu se ozvalo několik potrefených hus. Přesnější formulace tehdy pomohla spor zavřít.
Dobře, ale co z toho má čtenář?
Tohle je námitka, kterou si každý autor musí položit sám, protože všechno výše je popis mého komfortu. Čtenáře nezajímá, jestli jsem si ušetřil hodinu.
Odpověď je, že čtenář kupuje výsledek a ručení za něj. Když si v redakci ověření čísel vyžádáte od juniorního kolegy, čtenáři to nehlásíte, protože pod článkem je pořád vaše jméno a reklamace chodí vám. U AI se nezměnilo nic kromě rychlosti a ceny toho juniora. Já jsem ten, kdo si vybral téma, určil vyznění, přijal nebo odmítl námitky a podepsal se.
Něco na tom čtenář ztrácí, a je fér to říct. Když listujete specifikací ručně, občas narazíte na věc, kterou jste nehledali a která se z ní stane pointa článku. Cílený dotaz do modelu tuhle náhodu vypíná. Druhá ztráta je stylová: začínám přejímat vazby, které dřív psal jenom stroj. Nedávno jsem sám od sebe napsal, kde firma zachytává hodnotu, což je přejaté z anglického value capture. Proto na finální text pouštím humanizer, skill, který hledá postupy, jež si lidé spojují s AI. Typicky argumentační gradování, které modely v češtině tahají z americké novinařiny. Češi na to bývají háklivější, než si vydavatelé myslí, a těch, kdo to mají v oku, přibývá. Ale tohle se mi stávalo už dříve: správně česky by se mělo psát “sítě GSM”, ale já tradičně píšu “GSM sítě”, jak se to píše v anglických textech.
Co na to zákon
Pravidla podle článku 50 AI Actu platí od 2. srpna a povinnost označit text dopadá na obsah zveřejněný za účelem informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu. Má ale výjimku, o které se skoro nemluví: neplatí, pokud text prošel lidským přezkumem nebo redakční kontrolou a někdo za zveřejnění nese redakční odpovědnost. Evropa tedy odpověděla na otázku z úvodu tohoto článku dřív než já. Rozhoduje odpovědnost za výsledek, ne podíl stroje na jeho vzniku.
Jenže výklad k tomu přidává dvě podmínky a já je svým postupem porušuju. Povrchní gramatická korektura se za přezkum nepočítá. A pokud AI zasáhne do textu až po redakčním schválení, výjimka padá. Já přitom pouštím humanizer a korekturu jako úplně poslední krok, často AI také texty nasazuje na server. Buď si pořadí přehodím, nebo mi ta výjimka nepatří. Zatím jsem se nerozhodl. Patičku mám na webu tak jako tak.
Proč se vracíme ke jménům
Dvě stě dolarů měsíčně za pár desítek agentů dělá práci, na kterou jsme před dvaceti lety v redakci Mobil Serveru měli několik desítek lidí. Bez toho by Vibecoding.cz ekonomicky nevyšel. Celý den nad jedním článkem si dovolit nemůžu.
Změna formátu jde ruku v ruce s tím. Sám si všímám, že dlouhé podrobné texty ztrácejí publikum, takže začínám nejdůležitější věci vykládat ve dvou odstavcích na začátku a teprve pak je detailně argumentuju. Tu druhou část často uvedu poznámkou, že je fakultativní, jenom pro skutečné zájemce. Funguje to a mě to trochu děsí. Čtenář má pocit, že dostal kvalitní text, protože vidí, že by se detaily dočíst mohl, kdyby chtěl. Těch dalších dvacet odstavců mu slouží jako doklad mé autority, ne jako čtivo. Tolik času na téma neměl.
Tím se vracíme k důvěře ve jména. Pana Tolasze osobně neznám, ale znám jeho názory na klima natolik, že jeho zkrácená tvrzení přijímám bez toho, abych se prokousával odůvodněním. Přesně tohle bude v éře AI cennější. Elen Kovalčíková tvrdí, že hodnotu bude mít debata s lidmi, kteří s umělou inteligencí nikdy nepřišli do styku. Slyšel jsem i o poptávce po knihách vydaných před rokem 2022, protože v nich nejsou vzorce, které dneska poznáváme jako strojové. Nemám pro to čísla, beru to zatím jako historku.
Změna sama o sobě není ani dobrá, ani špatná, a ptát se tímhle způsobem je mylné. Po Gutenbergovi zlevnila kniha natolik, že se vyplatilo tisknout v národních jazycích pro měšťana bez latinského vzdělání, a psaní se tomu přizpůsobilo. Teď se přizpůsobuje znovu.
Tenhle text jsem nadiktoval do Wispr Flow, zatímco jsem doma uklízel. Jinak bych ho nenapsal. Pak ho Hypata pročistila, protože tok myšlenek do sluchátek vypadá jinak než tok myšlenek do klávesnice. Watermark v něm nejspíš zůstal. Podepsaný jsem pod ním já. A do linku na Wispr Flow dala Hypata, jak koukám, referral (a teď ještě koukám, že mi opravila refferal).